Dear diary

Yes guys, she still lives:P

3. srpna 2009 v 22:00 | Jenn
Ano, ano. Pořád žiju lidičky a rozhodně nehodlám brzo dožít:D
Tak jestli máte chuť a nudíte se, klidně si počtěte, kde že se to furt flákám a vlastně tak všechno co teď dělám a prožívám.:)) Jak chcete:P

♥♥ mimochodem, nejkrásnější písnička ♥♥

The Story of Life

19. března 2009 v 16:27 | Jenn
Život je jen náhoda,
jednou si dole jednou nahoře,
život plyne jak voda
a svět je jako moře.

Zdá se mi strašně podivný a zvláštní jak se dny střídají a já se měnim.
Každej okamžik je novej,
každej úsměv a poznatek jinej.
Začal příbeh a já jsem spisovatelka. Alespoň projednou:) Tohle se vážě k určité osobě, kterou se to teď v mym životě jen hemží. Trochu dost mě mate, ale tak to má nejspíš být.
Snad jednou pochopim jeho pohled:) jeho oči, úsměv a to něco, co rozhodně nikdo jinej na tomhle světě nemá.
Ani nemůže...

JamRock 2009, jóó

1. března 2009 v 14:44 | Jenn
Ty vole! JUHUHŮŮ..
Když se podívám do minulosti svého blogísku, před rokem jsem zapisovala (OK, před NECELÝM rokem) o JamRocku 08 v Žamberku, mém milovaném městečku. Letos se pořádá další, prý ještě povedenější ročník tohoto hudebního festivalu televize Óčka:P

What have you done?

24. února 2009 v 19:37 | Jenn


Ani nevím, o čem chci psát, snad jen o životě? Mém životě, mých dnech...

Utíkej před sebou samým, stejně se dostihneš...

8. února 2009 v 16:44 | Jenn
Tak se alespoň hlasím, když nic jiného... Co říci? Snad jen... že mi to tu nechybí a nic se nemění:( V mém životě. Ani pořádně nevím, co psát a to se mi moc nestává. Mám teď stále pocit, že nevím. Nic. Nechápu, co se děje okolo mě, jako bych byla kdesi... jinde. V mezeře časua běhu lidí. Jako bych nežila, ale stále čekala... a nevím na co... V poslední době se mi až příliš často stává, že mám ten pocit... - deja vu. Jako bych se vrátila v čase a prožila znovu něco, co už jsem viděla a slyšela. Jako by se čas vracela a stále se opakoval. A vím, že tohle nejsem já, ne můj život. Něčí cizí... někoho z minulosti. A tak si připadám, jako bych utíkala sama před sebou. Před svou minulostí, kterou jsem však nezažila, kterou si nepamatuji. Jenže marně; stále víc a víc, každým dnem a hodinou, mě dohání... No nic, plácám blbosti:) Mějte se krásně, třeba se zas někdy ozvu... pa, Vaše Jenn*

No WOW..XD Má historicky první kapitola aneb když jsem začla psát

17. ledna 2009 v 12:49 | Jenn
Nechala jsem to přesně tak, jak to bylo napsané. :) Bylo to napsáno 10.1. 2008 - to byl den, kdy jsem se prvně dostala k HP ff a blogům ruzných lidí. Téměř nikdo z nich už mi nepíše a já nepíšu jim, ale nezapomněla jsem. A tohle jsem sem hodit musela. Ikdyž je to strááášná kapitola, byla to historicky první za můj život. Doufám, že jsem se zdokonalila.xD A ještě něco... ikdyž je to už rok... přijde mi to jako včera. Byly to nádherný doby... :')
Hodně nervů při čtení..xD

Sakra...

4. ledna 2009 v 19:46 | Jenn
Pokud to budete číst, zapněte si hudbu. Psala jsem to při ní a tuhle písničku já... miluju...<3

Jsem jenom prázdná skořápka bez života

29. prosince 2008 v 23:22 | Jenn
Cítím se tak... sama.

Christmas

24. prosince 2008 v 21:54 | Jenn
Byly dokonalý, vážně moc.:) So Happy Christmas.

Plave mi ve vaně kapr

23. prosince 2008 v 11:43 | Jenn
Týjo, to je vůbec poprvé, co máme živého kapra!

Jednoduše, včera jsme jako tradičně, jeli s rodinou a bráchovou holkou do Zoo ve Dvoře Králové. Tak jsme se bavili o všem možném a nemožném a najednou přišlA řeč i na Vánoce a vánoční večeři - kapra.
Když jsme tak uvažovali, přišli jsme na to, že nám vlastně ještě...nikdy kapr ve vaně neplaval (což mně vůbec nevadí, pak jich musím moc litovat, stačí mi, když se musím pak přemáhat abych je vůbec snědla - ne že by mi nechutnali!). No a tak dneska, jakožto já, spáč obecný, jsem se vzbudila asi před deseti minutami díky mamce, která tady asi půl hodiny zvonila.

Tears fall down

10. prosince 2008 v 20:17 | Jenn
Zase jsem jednou snila a dostala jsem pořádně na držku.
Nikdy se nepoučím, nikdy. Vždycky když v něco věřím, přeju si to, jdu za tím, tak nakonec zjistím, že nedostatečně a bezdůvodně. Jsem hloupá, moc hloupá, ale zamilovaná. :(( Špatně.

Zima je tu

1. prosince 2008 v 22:09 | Jenn
Miluji zimu...
Stále jsem tvrdila, že ne, že ji nenávidím a z hlouby duše se mi příčí, ale letos... Přišla jsem na to, že to je zdaleka jinak. Něco ve mně jakoby se probudilo a potěšeně skákalo do vzduchu mého jitra, když začal z nebes poletovat první sníh. Když mne ovál mrazivý dech a já musela vyjít ven v čepici, rukavicích a šále.
Zima je překrásná. Poskytuje mi jakousi svobodu. Lehnout si na záda, v pořádném teplém oblečení a snít. Válet se, či jen nečinně ležet a pozorovat poletující vločky a proudící mračna... to je skutečná nádhera našeho světa... to nad námi.
Nevím jak vy, lidičkové, ale já se neskutečně moc těším na Vánoce. :))) Miluji je. Pro někoho jsou možná svátkem stresu, ale to rozhodně ne pro mě! Pro mě to je období radosti, štěstí a spokojenosti, které sdílím se svou rodinou. Není o dárkách (ne že bych se na ně netěšila!!O:)) ), ale o atmosféře. Když cítíte zimu za okny a ve svém bytě/domě vůni svíček a různých dobrot, teprve pak jste šťastní. Tedy já ano. :)))
Stačí mi ta radost, která vyzařuje z mých příbuzných. Úsměvy, které rozdávají a smích kterým obdařují veškeré nešťastné náhody (viz. mé loňské vstávání od stolu..xD). Miluju tu vůni vánočky, co každým rokem cítím, jakmile se vyhrabu z postýlky a okamžitě si sednu v pyžamu do jídelny, naleju si kakao a nakrájím vánočku a höplá na pohádky. :))) Miluju jak se svým bráchou zdpbím stromeček a jak pomáhám mamce s úklidem. Miluju všechno na tomhle dni. Na téhle době a období. Protože mě naplňuje takovým... zvláštním pocitem. Jako bych se vrátila do doby, kdy mi bylo 6 a veškeré mé sny se stávaly skutečnotí. Jako bych se směla vracet do těchto dob v tento den každý rok...

Jen tak letem světem..

18. listopadu 2008 v 19:38 | Jenn
Vezměme to rychle a bezbolestně. xD
Tak abych vám přiblížila co se furt okolo mě děje, sepíšu pár řádků na vysvětlenou. :)) Ono toho totiž zas tak moc není.
Dvě hlavní události tu však jsou - konečně jsem se doopravdy pustila do pořádného a pilného psaní svého fantasy příběhu/knihy o Steleen. Nic vám k tomu říkat nebudu. ;)
A za druhé, konečně jsem se dokopala k znovustažení Photoshopu, teď jen, zdali pofaká. A budu se moci zase vrhnout na lyoutování! Ne, že bych v tom byla dobrá, protože jsem zatím udělala jen pouhé dva layouty...xD Ale strašně mě to baví. :))
Více asi nemám co říct, snad jen, že mě sere škola. Nedá se to jinak nazvat. Veškeří učitelé, co mě mají rádi, mi zhoršují známky, spolužáci... jsou spolužáci. Máme nejspíš nejhorší třídu, jakou jsme mít mohli. No a jinak? Jsem překvapená, že dosavaď budova nespadla. Nenávidím to tu, vážně... nenávidím.
Tak ahojda brouci, stejnak už sem nikdo moc nechodí. :((

Změna je život

22. října 2008 v 19:41 | Jenn

°°Dal jsi mým krokům smysl, dal jsi smysl tlukotu mého srdce a činnosti mého mozku. Tak mi to znovu neber..°°


Zjistila jsem, že život není jako psaní textu na papír. Není jako cestička bez překážek. Nezáleží na síle jedince, nýbrž davu. Žádný jedinec bez ostatních totiž nic nesvede. Záleží jen na tom, jak se dokážeme poprat se sebou samým. Jakou dokážeme udělat sobě vizitku a jací budeme v očích ostatních. Jen na tomhle vše leží. Pakliže učiníme jeden špatný krok, lze ustoupit. Pakliže dva, musíme dlouho napravovat škody, pakliže však jdeme dál a dál špatně, nedá se to vrátit. Ta špína už nezmizí. Přestože v nás mnohdy už není, nikdo z ostatních nám ji nesmaže. Je příliš mnoho lidí, kteří dají na ostatní, kteří nemají svůj názor a úsudek. Příliš mnoho lidí, kteří odsoudí dříve, nežli vás poznají. Občas stačí pouhý pohled a raději se otočí. Smutné je, že vy už se nemáte kam otáčet...
Všechno se mění. Já, lidi okolo mě, můj život. Během posledních dvou let, spíše posledního půl roku je to všechno v háji. Vlastně jsem šťastná, spokojená, ale uvnitř tak strašně prázdná a zoufalá. Nevím, kdo jsem já, kdo jsou lidé okolo mne. Kdo je přítel a kdo nepřítel. V tomhle světě už to nevím. Nedokážu rozpoznat pravdu od lží, protože lidé se až příliš zdokonalili v maskování sebe samého a svých myšlenek. Ani já nejsem jiná, ani jiná nebudu. S tímhle jsem přišla, s tím i odejdu. A chce se mi brečet, že nevím co mohu udělat. Naopak vím, že nemůžu dělat nic... sama ne.
Trápí mě stále to samé - on. Začíná se to všechno měnit, možná. A přitom je všechno při starém. Při tom starém bahnitém životě, kdy jdu z kaluže do bahna a z bahna do kaluže. A jsem si téměř jistá, že pokud by se mi můj dosud největší sen splnil, v tom okamžiku by mne přestal zajímat. Po pár dnech, možná týdnech by mě přestal bavit. Celé dlouhé dny a měsíce si za něčím jdete a jakmile to chytíte do dlaní, vlastně přijdete na to, že ani nevíte důvod proč jste tak toužili...

Jsem to stále jenom já

10. října 2008 v 16:40 | Jenn
Mrzí mne, co se stalo. Mrzí mne nějaké minulé skutky a nejvíce ze všeho mne mrzí, že už se to nikdy nevrátí...
A to je vše. Celé mé složité myšlení, chápání věci, mé přání a sny... To všechno se soustředí jen na zmíněnou myšlenku. Čím více stárnu, tím více lituji. Toho, že se mi žádný předešlý okamžik nevrátí...

Lehký hlas piána zní v mé duši a já vím jediné; že nikdy nedozní...

20. září 2008 v 22:57 | Jenn
Ať vezmete život tak, jak běží, či nikoli, je nutné si uvědomit, že i přesto poběží dál..

Domov... sladký domov=)

23. srpna 2008 v 22:51 | Jenn
Už tu zase straší nebohé návštěvníky... Ale pomalu ztrácí sílu na to, aby strašila...

Čau milánkové;)

8. srpna 2008 v 17:47 | Jenn
Zdravím.
Konečně se tu něco ozývá, že? :D
Nojo, je to tu mrtvé:). A zase to tu mrtvé bude;). Teď jsem byla u babi, dedý a sestřenky v Nymburce. No... bude stačit když řeknu že jsem se neustále povalovala a když už jsme někam vyrazili, málem mne piclo z dědovy jízdy autem...
No comment.
A teď? Odjíždím na 15 dní někam k Železnému Brodu na tábor:). Pokusím se sem hodit ještě kápu - prolog ke Střepům, ale nevím, nevím... Jelikož přestavujeme pokojík, ani netuším kde mám oblečení, boty, ... Nojo, už raději jdu, začínám být nudná:D.
Mějte se tu a ne že na mě zapomenete! :D i když... to se snad ani nedá:'( :D
Vaše Jenn

Greeceland

23. července 2008 v 22:22 | Jenn
Lidičkové, Jenn vám odjíždí:)).
Za chvilinku se začne naše autíčko kodrcat do Nymburka. Tu sídlí babi a děda. Ti nás hodí do Prahy a odtud bzum letadlem. :P To bude tak... 4.20.
Naše dovolená je v Řecku na ostrově Kos - vtip, my jsme totiž Kosovi. :D No nic, už mlčím, jedeme jen na týden. Takže sem tu brzy zas, abych vás strašila, huhů. :D No ni, raději fakt mizím, než mi něco vleze na mozek
Připravím si pro vás ještě přednastavené články, takže mi sem kliďánko můžete i dál chodit. :P Ale kapitoly nečekejte, neplníte limit... =/
Jenn*

Už mě to, s prominutím, sere

18. července 2008 v 19:32 | Jenn
Cítím se jako nic, jako pod závojem mlhy, jako bych nebyla. Cítím se nepotřebná.Cítím toho mnoho a přitom necítím nic. Žádný pohled mne nepovzbudí, ani se o to nepokusí. Nikdo si mě nikdy nevážil a mně to došlo až příliš pozdě.
 
 

Reklama