Ukázka z Delightful curse

19. února 2009 v 13:30 | Jenn |  Ukázky
No co k tomu říct? Já jsem se prostě rozhodla, že když už něco píšu a nezvěřejňuji to, ukážu vám alespoň ukázku:) Proto jsem také založila novou rubriku s tímto pojmenováním - ,Ukázky'.
Tahle vznikla přesně na Silvestra, chvíli před půlnocí. Byl to den, kdy jsem začala tuhle knížku psát, ale teď se to nějak zaseklo a já skončila na nějaké čtyřicáté stránce. A přišel nápad nový, nefantasy a troufám si tvrdit, že i lepší. A tak, protože jsem se rozhodla, že tuhle knihu jednou rozhodně dopíšu, ale až budu starší, jsem se rozhodla zveřejnit alespoň kousíčíček. :P Prosím vás o komenty:))
Moc, moc, moc vás o ně prosím. :))

Úvodní slovo

Nikdy jsem nevěnovala svým snům žádnou pozornost a nevěřila jsem v ně. Jenže možná právě tehdy, když se můj život stal jejich součástí, možná právě tehdy nadešel čas začít věřit.
Anelee Sophiett Adamsová

Část 1. kapitoly
Temná noc snášela svůj plášť na okolní krajinu. Hvězdy tiše pomrkávaly na svět pod sebou, na město Trenton. Ulice velkoměsta prosytily noc množstvím světla, které stoupalo do neskutečné výše. Lidé pomalu opouštěli zákruty hlavního města New Jersey a vydávali se do svých domovů, avšak ruch nijak nepolevoval. Auta se stále proháněla za doprovázejícího svistu po špinavých silnicích a občasně zatroubila, to když některý z řidičů ztratil trpělivost.
V jedné z mnoha spletitých uliček, daleko od rušného středu Trentonu, se ozvaly spěšné kroky. Jejich původcem byla dívka drobné postavy, narezlých vlasů a pobledlé pokožky, na níž nepochybně zanechal stopu strach. Přesto, jak byla drobná postavou, mohlo jí být okolo šestnácti let.
Spěchala domů a co krok se neustále otáčela, v temně zelených očích se jí usadila pro ni nepříliš známá hrůza. V duchu proklínala sebe samu, že nesouhlasila s odvozem a hrála si na hrdinku. Přestože noc byla tichá a nebe plné hvězd, cítila se nesvá. Možná právě z toho neobvyklého ticha, které ji obklopovalo.
Znala tuhle cestu příliš dobře na to, aby dokázala pochopit svůj strach, jenž se jí bolestivě zařezával do každičké částečky drobného těla. Zapracovala snad její nekonečná fantazie? Věřila, že ano. Ve vzduchu totiž cítila něčí přítomnost, jenže ve skutečnosti tu nikdo nestál…
Nedokázala nalézt vhodné přirovnání k tomu, co právě prožívala uvnitř svého nitra.
Ulička, na níž zrovna dopadaly dívčiny tlumené kroky, byla nejspíš nejnebezpečnější z celého města Trenton. Proslulá násilníky a lupiči, kterým se tohle místo podbízelo. Bez jakéhokoliv přehánění by se dalo říci, že tahle ulice byla doslova rájem podsvětí.
Táhla se daleko do dály, osvětlená jen matně. Lampy od sebe postávaly v rozmezí necelých třiceti metrů a jejich žárovky se zdály unavené tím věčným svícením. Některé občasně problikávaly, jiné to však už vzdaly a ztemněly. Ulička se vlnila a to dívku znervózňovalo ještě víc; nedokázala odhadnout, kde končí. I přesto, že ji tak dobře znala, v noci tudy nechodila - právě kvůli hrozícímu nebezpečí - a cítila se teď poněkud dezorientovaná.
Mezi holými zdmi vysokých, nepřátelských domů neexistovala žádná skulina, jíž by se dalo projít na frekventovanější a především osvětlenější ulici, čímž pro vystrašenou dívenku v tuto chvíli tvořily jakousi barikádu a ubíraly jí na volnosti.
Další plus pro podsvětí, pomyslela si hořce a podvědomě přidala do kroku.
Zničehonic za sebou uslyšela kroky. Byly tiché, nenápadné. Jako by někdo za ní našlapoval, jako by na sebe nechtěl upozornit...
Když se však otočila, za ní nebylo nic jiného, než spoře osvícená ulička. Halila se do temné noci a po zádech jí přeběhl mráz. Bezděčně se roztřásla. Třela si ruce, na nichž se mi mezitím chlady postavily chloupky a strachem se jí svíralo hrdlo.
Stěny nepřátelských domů se tyčily vysoko nad dívčinu hlavu a jakmile ji zaklonila, aby se pokusila nalézt jejich vrchol, celá se začala točit. Slyšela kolem sebe děsivý smích. Pronásledoval ji… Nedokázala své tělo a mysl vykroutit z jeho ledových ozvěn, které ji bodaly do uší.
Snaha rozeběhnout se byla marná. Dívčiny kroky zanikly v tom chladném a děs nahánějícím hlasu beze slov. Celou ji pohltil.
Otáčela hlavou - jako by byla na kolotoči a pokoušela se najít záchytný bod - ve snaze zjistit odkud smích vychází. Zdál se tak blízko a přesto daleko. Zprvu se nesl jen tichou ozvěnou, ale po chvíli zesílil na intenzitě. Na okamžik si naivně pomyslela, že jeho původce stojí u jejího ucha.
Ať se pohnula kamkoli, vlezle ji následoval. Všudypřítomný. Ve snaze hlas utišit, si zoufale přitiskla křehké dlaně na uši. Její zděšení se tím jen zvětšilo; on nezmizel, naopak. Jako by stále sílil, jako by se vysmíval její nemohoucnosti.
Melodie nádherného hlasu, který však dívce působil neskutečná muka, se nenesl ulicí. Zněl jen v její hlavě…
Když v tom ho spatřila. Stál necelé tři metry od ní, zahalen v hladkém černém plášti a usmíval se. Úzká, temná linka semknutých rtů byla zkřivena do potěšeného úšklebku. Působil provokativně, zle a… krvežíznivě.
Jakmile si tuto skutečnost uvědomila, všechno v ní ztuhlo. Věděla , co by měla dělat, nicméně ani to dívku nepřinutilo skutečně tak činit. Nedokázala pohnout žádným svalem - nejspíš i srdce se jí v ten okamžik zastavilo - a její dech byl teď mělčí. Neschopna pohybu, ba ani dechu, čekala. Čekala, co se bude dít.
K jejímu úžasu jeho sebejistota zmizela. Váhavě postoupil o pár kroků blíž, takže je od sebe teď dělily necelé dva metry. Pronikavě jí hleděl do očí a po smíchu už nebylo ani památky. Přese všechen strach, který dívku držel ve stavu zkoprnělosti, i přes to mu chladně pohled opětovala.
Měl nepřirozeně smutné a také velmi krásné oči. I v tom přítmí poznala, že jsou šedé. Strach, který se měl znásobovat, polevoval. Nesnažila se skrýt svou zvědavost. Upoutal ji.
Byl štíhlý a velmi pobledlý. Pokožka neznámého působila měkce a chladně. Tmavé kruhy pod očima značily, že už dlouho nespal. Jeho temné, černé vlasy byly rozcuchané a lesklé. Byl dokonalý. Děsivě dokonalý.
,,Kdo jsi?'' Zašeptala téměř neslyšně, ale byla si jistá, že ji slyšel.
V neskrývaném překvapení pozorovala, jak si ji začal se zájmem prohlížet. Stejně jako ona jeho doposud. Po chvíli se zamračil a zatřepal hlavou, jako by z ní chtěl vyklepat nepříjemné myšlenky.
,,Dost, jenom člověk,'' zamumlal tiše, ale rázně.
Nebylo to dostatečně tiché, protože ho slyšela. V tu chvíli pochopila.
Tohle nemohl být člověk. A moc dobře věděla, že není. Lidé - ať jsou jacíkoliv - nedokážou koukat takovým pohledem. Pohledem, jakým si ji měřil. Nemohou mít jeho oči, jeho kůži, smích…
Nicméně i přesto, dívčiny svaly nereagovaly a zdravý rozum ji opouštěl. Byla příliš omámená jeho kouzlem. Až moc jasně si uvědomovala, že jeho dokonalost je zároveň i zbraní. Možná nejsilnější. Lákal svou oběť a ta se ochotně nechala. Nedokázala odolávat.
Musela soustředit veškeré úsilí, aby si v sobě udržela dostatečný strach a pud sebezáchovy. Po chvíli toho urputného boje uvnitř ní samé konečně zvítězil rozum a svaly ji začaly poslouchat.
Rozeběhla se směrem, odkud přišla. Stačila udělat nanejvýš dva kroky a už stál před ní. Teď ještě blíž. Cítila jeho chlad a dech. Jak prudce nasávala vzduch ve snaze nadechnout se, zaštípala ji ledová vůně v hrdle a rozkašlala se. Věděla, že je příliš blízko.
Přesto se cítila překvapivě klidná. Dívala se mu do hypnotizujících očí, které pomalu měnily barvu; dříve šedá se počala barvit dočerna. Dosud pohaslé oči smutkem se změnily tak náhle a tak razantně, že v náhlém úleku zapomněla své tělo ovládat.

Stále okouzleně hleděla do jeho teď už hladových očí, které jí ve skutečnosti naháněly hrůzu. O to více se prohloubilo její zděšení, když k němu vztáhla zkřehlou ruku.
Jakmile její štíhlé, pobledlé prsty nahmataly pokožku, projel dívkou nepříjemný chlad. Nejen jeho oči a vůně studily. Byl celý jako z ledu.
Zděšeně ucukl, jako by mu snad chtěla ublížit. Při té myšlence se neubránila tichému zasmání; jako by nebyl tou hrozbou on.
V tom okamžiku, kdy dívka učinila překvapivý výpad, se jeho oči opět změnily. Znovu nabyly té původní, srdcervoucí šedi. Díval se jí do očí a ona jemu. Cítila v těch jeho chlad, odstup a ten strašlivý smutek, který ji naprosto ochromoval.
Jeho oči - na nic jiného se nedokázala soustředit. Nehleděla na hrozící nebezpečí, nehleděla na trhavé otřesy svého těla, vnímala jen jeho.
Už znovu natahovala své ruce jako v transu, když o krok ustoupil. Usmál se posmutnělým a dosud zděšeným úsměvem.
Než stihla cokoliv říci, či se alespoň pohnout, osaměla. Znovu ji pohltil strach a bezmoc. Tentokrát proto, že zmizel.

Vzbudila jsem se zpocená a zděšená. Trvalo mi několik minut, než jsem pochopila, že to byl jen další sen.
,,Zase,'' zašeptala jsem ještě otřesená noční událostí. Stále jsem měla pocit, že cítím ten chlad…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 angel angel | Web | 19. února 2009 v 16:15 | Reagovat

je to opravdu povedené....Dost se mi líbí tvuj styl psaní....Málo kdy  mě něco od někoho ta´k nadchne

2 Kiqi Kiqi | Web | 19. února 2009 v 19:12 | Reagovat

Wau...o...o...o...já nemám slov, kterými bych vyjádřila své překvapení, radost a malinkou závist... :D

Téda...jako, to bylo něco..neuvěřitelného...no...já nemám slov ;)

Wau, píšeš ta osobitě a...wau...nemám slov ;)

3 Kris Kris | Web | 20. února 2009 v 8:18 | Reagovat

No... (zírá s otevřenou pusou), kde na ty nápady chodíš a ta slovní zásoba, jsi prostě dobrá. Ne, oprava. Nejsi dobrá, ty jsi,... skvělá.

Piš, piš a piš a když ti něco vyjde, dej vědět.

4 Orion Orion | Web | 20. února 2009 v 11:02 | Reagovat

Páni :D

TAky toho hodně píšu , jen do počítače, před rokem, dvěma, jsem se ještě odvážila říkat tomu knížka :D

Nevím, , až jednou něco vydám, teprve potom to nebude JEn příběh ... :D

Tohle je každopádně moc krásné. Škoda, škoda, že to byl jen její sen :) Upíři jsou všude ... :D Nebo ne ?

Vážně mě to upoutalo a být to TA knížka, jsem rozhodně člověk čekající od pěti od rána před knihkupectvím, na její další díl.

Můžeš být se sebou spokojená , málo z nás "spisovatelů" ( Vidíš ty uvozovky ?? :D:D Ty jsou tam hlavně kvůli mě :D )

píše jako p hromadě zkušeností a let ... :)

5 Jane Jane | Web | 20. února 2009 v 20:20 | Reagovat

Je to takové poutavé. Máš zajímavý styl psaní a právě tím, že je tak zajímavý, mě zaujal. Dokázala jsem si tu situaci vždy dokonale představit a myslím, že to bylo spíš díky slovům tebou napsaným, než kvůli mé představivosti. Škoda, že je to jenom ukázka, nadchla a napjala jsi mě tak, že se už těším na další ukázku, pokud nějaká bude :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.