Happy Christmas? 1. část

9. prosince 2008 v 21:29 | Jenn
Tak, je tu pro vás nejspíš novinka roku - Janička zase něco sepsala!xD Já vím, moc často se to už nestává. Tedy, už to nezveřejňuji, ono není ani tolik co, ale stejně. No, nebudu to tu okecávat.

Jednoduše pro vás mám takový jednorázový, předvánoční dáreček. :)) Doufám, že vás potěší, ikdyž není nic moc a už vůbec ne pozitivního. Sice to má být jednorázovka, ale rozdělila jsem ji do více části (2.-3.). Prozatím zveřejňuji první, na dalších se pracuje.
Co k ní říci? Některé scénky jsou přehnané a doopravdy, Alex není upír.xD (fakt ne Suzie!) Část toho jsem psala ze svého vlastního života (převážně popis okolí ad.), takže se to váže vlastně i ke mně samé. Na hrubky, opakující se slova a další nehleďte, raději jsem to po sobě moc nečetla... protože jsem si jistá, že bych to musela smazat. ,))
Hážu vám k tomu ještě úžasnou vánoční písničku, kterou jistě všichni znáte a ikdyž se k tomu zrovna moc nehodí, tak si ji k tomu mužete pustit. :)) Je totiž fakt hezká... Zatím pá a čekám ohlasy, prosím...



Tiše jsem otevřela těžké dřevěné dveře a proklouzla do provoněné místnosti.
Kuchyň bylanejspíš nejvybavenější místností celé naší prastaré chalupy, jež jsme zdědili po zesnulé prababičce. Celá byla obložená dřevem, kromě dřezu. Tam byly přilepené vybledlé kachličky. Na zemi ležel velký huňatý koberec a v rohu místnosti byla zabudovaná černá kamna. V místnosti bylo spousty polic, kredencí, skříněk i skříní a uprostřed vévodil široký kulatý stůl nalakovaný na bílo.

Chalupa byla obrovská, nemohla jsem si stěžovat. Ale především byla důležitou součástí mého života a to hlavně dětství. V posledních letech jsem do těchto míst táhla hodně málo. Letos se však moji rodiče rozhodli strávit Vánoce v tomto zapadákově.
Ano, je smutné mluvit takhle o místě, kde jste denně trávil veškerý čas, kde jste udělal první krůčky a kde jste ze svého ústního otvoru vypustil první slova (následována nepřetržitelným proudem dalších). Ale bylo to tak. Můj život se změnil a tenhle dům z roku 1865 do něj jednoduše nepatřil. Alespoň ne v mé přítomnosti. Ale prozatím se do ní vraťme…
Slastně jsem nasála vůni hřebíčku a potěšeně se usmála na svou maminku. Ta zářila jako nikdy dřív. Pohodila svými blonďatými vlasy do pasu a darovala mi sladký úsměv. Její hnědé oči plály radostí a spokojeností. Stejně jako já, má matka byla vždy drobné postavy a teď, když měla okolo pasu obvázánu obrovskou červenou zástěru po naopak dost široké babičce, vypadala ještě menší.
Když srovnám své rodiče se mnou, nejsem jim téměř vůbec podobná. Mé vlasy jsou hnědé s nádechem rezavé, střižené do mikáda. Obličej mám posetý nenápadnými pihami a oči podivně rezaté barvy. Jak jsem zmínila, jsem drobné postavy po matce. Jednoduše jsem nikterak nápadná osůbka. Občas mi to vyhovuje, ale občas naprosto vůbec.
Táta je oproti mně úplně jiný. Je vysoký, vcelku hromotluk a má černé vlasy. Jeho oči jsou světlounce modré a rysy má řezané, mužné. Je takový kliďas, až mi to občas leze na nervy. Je neustále dobře naladěn a s mámou si skvěle padnou do noty. Oba se rádi smějí, dokážou zachovat klid a navázat konverzaci. Já jsem jiná. Na všechno hledím pesimisticky a hned se rozčílím. Nenávidím, když rudnu - každý pozná, že lžu nebo se stydím… Jsem ironie sama. Nejen můj vzhled, ale celkově. Mé chování. Nenávidím se za to, jak občas mluvím s ostatními…
Přestože mi vůně linoucí se z cukroví a ještě teplé vánočky dodávala jistý pocit bezpečí domova, podvědomě jsem se otřásla. Až teď jsem si uvědomila, jaká je v místnosti zima.
,,Mělo by se tu zatopit,'' zakňourala jsem směrem ke své mamince.
,,Chtěla jsi říct, že bych tu měla zatopit,'' zasmála se a ukázala směrem ven. ,,Táta šel do stodoly pro dříví, před chvílí jsme stávali,''
Zamrkala jsem směrem k oknu a překvapením zalapala po dechu…
,,Sněžííí!'' Vykřikla jsem překvapeně, ale zároveň snad nejšťastněji, co jsem dokázala. Přestože mi bylo už šestnáct let, kouzlu Vánoc a zimě celkově jsem nedokázala odolat. A upřímně… Vánoce bez sněhu? Pf, to nejsou žádné Vánoce! Letos si však dal snížek pořádně načas.
Nebrala jsem ohledy na to, že na sobě mám jen děravé papuče a slabé tepláky, a jako blesk jsem prolétla vchodovými dveřmi, až jsem u toho malém srazila svého druhého rodiče i s poleny. Ten se na mě jen nevěřícně ohlédl a nebezpečně balancoval na prahu dveří. Nevím, jestli to ustál, protože já už se dávno válela v neposkvrněném a chladivém sněhu. Neustále jsem nevěřícně brala bílé vločky do dlaní a prosévala je nad svou hlavou. Stále jsem s tupým výrazem hleděla, jak se zvolna snášejí k zemi.
Možná to bylo neobvyklé, se takhle moc zaobírat sněhem a riskovat díky němu dlouhé přednášky o nastydnutí, které mne rozhodně čekají až se vrátím dovnitř. Jenže já už dávno pochopila, že já jednoduše neobvyklá jsem. Nevím jestli divná, zvláštní, pošahaná nebo jak tomu ostatní říkají, ale neobvyklá určitě.
Když už mi doopravdy začínaly mrznout veškeré mé údy a já to začala vnímat, musela jsem chtě nechtě vstát a vrátit se do teď už snad vyhřáté chalupy. Naštěstí táta můj náhlý útok přežil. A ještě lépe, polena to přežila také, takže v kuchyni teď už bylo příjemné teplo a já zase pomalu začala nacházet cit v končetinách.

Kázání na sebe naneštěstí nenechalo dlouho čekat. Jakmile jsem si svlékla mokré bačkory i s ponožkami, abych si je vyměnila za suché, máma spustila svou pusu naplno.
,,Prosímtě Vanesso, co tě to vždycky napadne, když napadne sníh? Jsi jako by tě něco potrefilo do hlavy! Chceš být snad nemocná o Vánocích? To by bylo skvělé, kdybys celé Vánoce strávila v posteli, co?'' Vztekala se až jí cukr, jímž zrovna cukrovala vánočku, létal všude možně. Za chvíli byla víc pocukrovaná než pečivo samo.
,,Ale mami, vždyť víš jak mám sníh ráda, tak mi neodpírej tu radost,'' zamrkala jsem na ni naoko smutně a vlepila jsem ji pusu na cukrem obalenou tvář. To ji snad uchlácholilo.
Až teď jsem si všimla, jak se tatík celou tu dobu potutelně usmívá a šklebí.
,,Něco mi uniklo?'' Zasmála jsem se při pohledu na něj. Táta se otočil na mamku s podivným výrazem v očích, ale ta nedala nic najevo. Nepromluvila.
,,Vlastně jo,'' promluvil po chvíli. ,,Mělo to být pro tebe překvapení, ale… asi ti to řekneme teď,'' usmíval se jako sluníčko. Takového jsem snad tátu ještě neviděla… musela to být nejspíš nějaká skvělá zpráva, jako že ho třeba povýšili nebo tak…
,,Tak co to je?'' Obrátila jsem se k němu zvědavě. Vážně byl nějak mimo.
,,No… ehm,'' odkašlal si nervózně. ,,Maminka a já… budeš mít sourozence Van!'' Vykřikl šťastně.
Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Veškerá radost byla v okamžení pryč.
,,Prosím?'' Nevěřícně jsem na něj pohlédla z táty na mámu. Ta na mě opatrně koukala a čekala, jak zareaguju. A jak jinak bych já reagovala než cholericky.
Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vlna odporu, nenávisti, sebelítosti a zloby. To vše explodovalo najednou…
,,Já si nepřeju,'' zasyčela jsem tiše. ,,Aby tady lítal ještě další jinej fracek. To vám nestačí kolik máte práce a problémů se mnou?! Ok, můžu zajistit, aby jich bylo ještě víc! Ale žádného jiného fracka tady nechci!'' Zařvala jsem a vyběhla jsem z kuchyně pryč.
V chodbě jsem popadla bundu, čepici a kozačky a znovu jsem vystřelila ze dveří, tentokrát však se slzami v očích. Brodila jsem se čerstvým sněhem ve snaze běžet pryč. V tuhle chvíli jsem sníh nenáviděla, protože mi nedával dostatečnou volnost a já se pracně trmácela závějemi.
,,Vanesso! Vanesso, vrať se!'' Doléhal ke mně tátův hlas z dálky. Už mě nemohl vidět, celou mne pohltily stromy Erreianského lesu za naší chalupou.
Neohlížela jsem se, cítila jsem nepříjemnou bolest v hrudi z nedostatku kyslíku, ale nezvolnila jsem. Neúnavně jsem se hnala stále temnějším lesem kupředu. Netušila jsem kam běžím, hlavní bylo zmizet. Zmizet daleko od svých rodičů.
Když už jsem běžela příliš dlouho a mé tělo už začalo hlasitě stávkovat, zastavila jsem se. Nešťastně jsem se sesula podél kmenu jednoho ze stromů k zemi a sklonila hlavu do dlaní. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak špatně jsem se zachovala. Nicméně mi to bylo naprosto jedno. To, jak mi táta ohlásil tuhle radostnou zprávu nebylo zrovna perfektní. Oběma muselo být přeci jasné… muselo jím být jasné, jak zareaguju…
Otřásala jsem se v návalu slz, které nešly potlačit. Ani jsem se o to nesnažila. Už dávno jsem se poučila, že musím nechat volný průběh svým slzám. Nikdy jsem je totiž nedokázala udržet a pak vytryskly o to silněji a o to déle se řinuly z mých očí. Eliah tomu říkal ,Ty tvoje potoky nezastavitelný,'… Při vzpomínce na mého zesnulého brášku jsem začala nanovo. Tohle byly nejspíš nejhorší Vánoce mého života. Takhle to být nemá, nebo jo?

Měla jsem před sebou živý obraz svého o dva roky staršího brášky, jak utíká po městských schodech nahoru a volá na mě ať spěchám… jak se otáčí a naráží do vysokého muže, který měl přes záda hozený nafouklý tlumok. Slyším jeho křik… jak sténá a ve snaze uniknout z mužského sevření sebou hází v zoufalé agonii. Bastard se na mě usměje a utíká pryč, těsně kolem mně.
Nic jsem neudělala. Nehnutě jsem stála o pět schodů níž než můj bratr, který už jen němě promlouval do ticha. Do mého ticha. Od té doby už jsem nikdy neslyšela smích takový, jaký doopravdy byl. Nikdy jsem se nedokázala přenést přes smrt svého brášky, který jediný, přestože jsem mu to nikdy neřekla, mi dodával světlo do tak zpackaného života. Ležel tam s nožem v hrudi a zem pod ním se barvila krví. Lidé okolo křičeli, shlukli se okolo něj a snažili se mu umožnit bojovat. Jenže on nemohl…
Mokré tváře mne štípaly, ledový vítr se zvedal. Nadávala jsem si, protože jsem v té zuřivosti zapomněla vzít rukavice a už jsem necítila ruce. Nechápavě jsem se rozhlédla okolo. Musela jsem běžet strašně dlouhou dobu, na tomhle místě jsem dosud nebyla. Do Erreianského lesa byl v podstatě zákaz vstupu, ale naše rodina ho nikdy nedodržovala. V minulosti tu totiž byly zavražděné dvě dívky. Tedy… ztratily se a lidé z toho vytvořili pověru. Jak překvapující.
Stále roztřeseně jsem vstala a otřela si mokré tváře zkřehlými prsty. Moc účinné to nebylo, ale aspoň něco. Zděšeně jsem zjistila, že se buď začalo stmívat nebo jsem v tak temné části, že je tu téměř tma. Jelikož mi přišlo vyloučené, že bych strávila v lese takových šest hodin, přiklonila jsem se k druhé variantě. Na náladě mi to ale moc nepřidalo.
Rozhlížela jsem se ve snaze najít světlo a ejhle! Směrem na severozápad jsem spatřila mezi statnými smrky světlejší odstín modři, odrážející se od kmenů stromů.
,,Za zkoušku nic nedám,'' řekla jsem si sama pro sebe dodávajíc si odvahu a co nejrychleji, jak jsem mohla, jsem se vydala tímto směrem.
Zmrzlé větvičky a jehličí křupaly pod mými koženými kozačkami. Netrvalo nikterak dlouho a ocitla jsem se kousek před oním světlým bodem. A vskutku! Byl to jakýsi východ z lesa. Alespoň jsem v to doufala…
Prodrala jsem se skrze pichlavé větve a pořádně se rozhlížela, kde jsem se to vlastně ocitla. Pořádně jsem musela zamrkat, protože jsem nevěřila vlastním očím; přede mnou se rozprostírala dlouhá louka, ale především obrovský dům. Táhl se do výše jako nějaký hororový zámek a nebezpečně se nahýbal na levou stranu, jako by každou chvílí hrozil svým zborcením. Byl postaven z temně modrých cihel, odhadovala bych ho tak na osmnácté století. Jeho střecha byla strmá dolů a zašpičatělá, potažena doškami stejné barvy jako cihly. Temná, čtvercovitá okna byla na každé straně domu čtyři. Pečlivě jsem dům obešla a ohromeně jsem zůstala stát několik metrů od masivních, černých dveří s kulatou klikou.
,,Nelíbí se ti náš dům?'' Ozval se za mnou náhle vyzrálý klučičí hlas. Úlekem jsem uskočila o kus dozadu a teprve pak se ohlédla.
Za mnou stál nebesky krásný kluk. Mohl být tak stejně starý jako já, možná o trochu víc. Byl pobledlý a měl na můj vkus až příliš pohledné rysy. Jeho oči byly šedé a velice výrazné. Hlavně řasy měl neobvykle tmavé a dlouhé. Temně černé vlasy měl nakrátko střižené a samovolně rozcuchané do rošťáckého, ale zároveň tak nějak… elegantního účesu.
Při pohledu na jeho postavu jsem se přese všechen svůj smutek a stres musela usmát. Byl hotový model! Dokázala jsem to odhadnout i přes to, že na sobě měl natažený tlustý kabát a pořádné boty.
,,Upřímně?'' Zamrkala jsem směrem k neznámému chlapci. Ten jenom jemně kývl hlavou a rychle uhnul pohledem. ,,Nahání mi hrůzu… asi,''
,,Asi?'' Povytáhl nechápavě obočí. Němě jsem přikývla.
,,Fascinuje mě, ale zároveň mi nahání hrůzu,'' objasnila jsem mu své pocity. ,,Mimochodem, jsem Vanessa,'' napřáhla jsem směrem k němu znecitlivělé prsty. Chvíli se na ně díval, jako by přemýšlel, co má udělat, a pak opatrně uchopil mé dlaně do těch svých. Na rozdíl ode mně měl totiž dost silné palčáky.
I přesto, jaké měl rukavice, jsem skrze ně ucítila podivný záchvěv energie. Cítila jsem chlad mísící se s teplem a poťouchlý pocit v mém břichu, který vesele skákal deset metrů do výšky. Ale proč? Snad… snad jsem se přeci nezamilovala!
,,Alex,'' usmál se na mě ostýchavě. ,,Jak jsi se k nám dostala?'' Pohlédl mi najednou zprudka do očí a přestal třít mé ruce. Nevím, jestli jsem v tu chvíli pocítila úlevu nebo lítost.
,,No… to je na trochu delší vyprávění. Ale proč tě to tak udivuje?''
,,Já jen, že k nám většinou nikdo moc nechodí…'' odmlčel se s pohledem upřeným za mě.
,,Co je?'' Nechápavě jsem se otočila ve snaze najít na co se díval. Za mnou však nebylo nic než les, z něhož jsem přišla.
,,Ale nic,'' mávl rukou. Tvář mu však hyzdily hluboké vrásky. ,,Měla bys mi povědět tvé vyprávění, docela by mě to zajímalo,'' poprvé se na mě usmál, i když mu to očividně dalo mnoho práce. Ale proč? To jsem tak odporná, že nestojím ani za úsměv?
,,Když já nevím, měla bych jít domů, jsou přeci Vánoce. A navíc, je mi děsná kosa, asi za chvíli umrznu, takže čím dřív doma, tím líp,''
,,Teď jít domů nemůžeš, je to příliš nebezpečné,'' zavrtěl rychle hlavou a sundal si kabát i palčáky.
,,Na,'' podal mi oblečení. ,,Mělo by tě zahřát,''
Vděčně jsem oblečení přijala a navlékla si je na sebe. Byly příjemně vyhřáté a provoněné pánskou kolínskou. Když byl Alex bez tlustého oblečení, mohla jsem se přesvědčit o správnosti svého odhadu. Skutečně měl tělo jako model… v duchu jsem slintala nad jeho krásou, když jsem si uvědomila, že tu teď pro změnu on stojí jen v hnědém svetru a volných džínách.
,,Počkej, ale to ne! Teď zas budeš mrznout ty!'' Rozčílila jsem se a oblečení jsem si zase stejně rychle svlékla.
,,Ne,'' zadržel mé ruce na půli cesty. Zase mnou projel ten stejný, podivný pocit… ,,Já jsem na zimu zvyklý, nijak mě nevzrušuje. Zato tebe očividně jo,'' uchechtl se potutelně. Raději jsem se moc nezaobírala proč.
,,Ok, ale kdyby ti zima byla-'''
,,-tak budeš první, které to oznámím,'' zachechtal se. Rozzlobeně jsem přikývla a po chvíli jsem se začala smát taky.
Bylo to zvláštní. Tenhle andělsky krásný kluk tu před chvíli stál a choval se stydlivě, teď se spolu zas pro změnu bavíme, jako by jsme se znali odmala. A ten pocit, když se mě dotkl… nechápala jsem o co jde, má hlava dnes přestala chápat nejspíš naprosto všechno.
,,Nechceš jít k nám?'' Ozval se po chvíli vážně Alex.
,,Žertuješ?'' Vykulila jsem zděšeně oči.
,,Vypadám snad tak?'' Usmál se na mě a už rázně pochodoval k nepřátelsky temným dveřím.
,,Ne, ale já-já…'' zakoktala jsem se nervózně.
,,…se bojíš?'' Doplnil mě. Vzteky jsem zrudla.
,,Ne! Já jen, že tě sotva znám, je to trochu zvláštní, nemyslíš?''
,,Hm, pravda,'' podrbal se zamyšleně na hlavě. ,, Tak to ber tak, že tě zve cizí člověk na teplý čaj a potřebuje tě ochránit a zjistit, kde jsi se tu vzala, dobře?'' Oznámil mi Alex a rázně se otočil a už stanul přede dveřmi domu. Pomalu je otevřel a zdvořilým gestem mi naznačil ať vejdu. ,,Tak půjdeš?'' Důrazně promluvil a rozhlédl se okolo, jako by se něčeho bál.
Tahle hra se mi pomalu přestávala líbit… Nicméně… Vešla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Babu Babu | Web | 10. prosince 2008 v 20:29 | Reagovat

Fakt není upír? XD

Ale začíná to slibně. Sice tam bylo pár chybek, ale doopravdy jenom pár, nijak výrazně nerušily. ;) Rozhodně jsi mě navnadila a netrpělivě očekávám pokračování. :)

2 Estel Erunámë Estel Erunámë | Web | 14. prosince 2008 v 16:00 | Reagovat

Zajímavé.. :) Nějak nemůžu najít záchytný bod, odkud začít...

Začátek se mi zdál takové... až moc popisný... i když asi ti nic jiného nezbývalo... nejdřív mě překvapila její reakce na to mimčo, ale po tvém vysvětlení, jak to bylo s jejím starším bráchou mlčím.. :) já bych dalšího caparta klidně snesla, i když už mám dvě ségry... snad by to byl konečně bráša no.. XD ale toho už se asi nedočkám...

Jinak.. Chris je docela zajímavá postava, i když jsi u něj udělala trochu Mary-Sue.. XD prostě anděl se snel z nebes... a hodněkrát tam opakuješ andělský kluk, jinak se mi povídka líbí.. těším se na pokráčko.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.