Fly away

18. prosince 2008 v 21:08 | Jenn |  Myšlenkové pochody
Je to jakási vlna mých myšlenek. Tohle se doopravdy nestalo, to vážně ne..xD ale tak nějak mi to bůhví proč proúdilo hlavou. Dost chabě sepsané, omlouvám se za to, ale... měla jsem trochu depku. Nebylo plánované že to bude negativní, nu... Prosím o komenty. Je to spíš jakási jednorázovka.

BTW. až dočtete, podívejte se na obrázek dole, vcelku se k tomu hodí, co? :)

Temnou hladinu jezera čeřil jen jemný vánek. Rozložité vrby skláněly svá záda nad tajemnými hlubinami podvodního světa sladkovodních živočichů a své načechrané větévky nechaly volně splývat těsně nad hladinou. Povívaly ve vánku jako by tančily svůj osobitý, pomalý tanec plný stesku a bolesti.
Na starém, rozvrzaném molu, se ozvaly čísi nenápadné kroky, doprovázené tlumeným pleskáním chodidel o sešlá prkna. Na molu stála dívka. Měla dlouhé, kávově hnědé vlasy stočené do jemných kudrlin. Drobný obličej ztratil veškerou svou barvu; bledost její tváře se nedala srovnat ani s tím nejbělostnějším zdivem. Malý, poněkud křivý nos, byl posetý stovkami pih. Nad ním se velebily oči. Šedé a nenápadné. Byl v nich usazen žal, následovaný neustálým posmrkáváním.
Dívka byla maličká a hubená jako proutek, působící dojmem, že ji každou chvílí snad unese vítr jako ptáka pryč, a volně ji nechá odlétnout do neznáma. Na sobě měla jen lehké bílé šatičky, jemně se pohybující v záhybech dle jejích ladných pohybů. Působila téměř doopravdy jako ztělesněný pták.
Když dívka došla na konec dřevěného mola, posadila se na okraj a zahleděla se na druhý břeh. Tam vrby nebyly, nýbrž pouze holá pískovitá plážička, obklopená stínem vysokých topolů. Z tohoto místa nemohla vůbec nic vidět, stejně tak, jako nikdo nemohl vidět ji. Molo bylo totiž celé obrostlé kapradím, rákosím a vrbami. Pouze druhý břeh, tak dlouho nenavštěvovaný, byl dívce na očích.
Nad jezerem prolétli ptáci. Vpředu jeden veliký a za ním hejno menších, neohrabaných ptáčat. Učila se létat. Dívka si povzdechla a její oči se smutně zahleděly zpět na hladinu. Spatřila svůj odraz a raději zavřela víčka. Už nebyla jako dřív, už nepoznávala svůj odraz na hladině, už neměla sílu dál se dívat…
Hlavou jí létaly myšlenky, jedna přes druhou. Mísily se, proplétaly a bouřily jí v hlavě. Zoufale si přiložila útlé prstíky na spánky a z vyschlých očí jí neukápla jediná slzička. Tak moc po slzách v této chvíli toužila. Odplavily by alespoň část jejího žalu, část té úmorné bolesti… Jenže příliš dlouho plakala. Již dávno tomu, co její život skončil a ona se začala propadat v tu nicotnou tmu pohlcena strachem a především bolestí. Už nedokázala ani plakat a přitom ji každým tím okamžikem, kdy zavřela víčka, před očima projela jako špatný film ta skutečnost. Skutečnost, že už tu není a vše zmizelo s ním.
Stále viděla jeho rozcuchané vlasy a neposedný úsměv. Stále dokola slyšela jeho smích, hlas… cítila jeho vůni a dech na svém zátylku. Snad po celém jí naskočila husí kůže. Věděla, že už se to nevrátí a že ho navždy ztratila. Nenáviděla se, tak strašně moc se nenáviděla…
,,Je zvláštní,'' promluvila náhle do ticha sama k sobě. ,,Že nikdy nemyslíme na následky a jednoduše jednáme. Teprve až přijdeme o vlastní život, uvědomíme si své chyby, ať jsou jakékoli,'' šeptem dodala se stále zavřenýma očima.
Objevila se další vzpomínka. S ní však přišla vlna vzteku a nenávisti. Nahá ležela na vyhřátém lehátku u osamocené pláže a dívala se na vysokého, velmi pohledného mladíka. Ani neznala jeho jméno, nejspíš byla až příliš uchvácená jeho vzhledem, na nic víc nemyslela. S okouzlujícím úsměvem k ní přišel a…
,,Nech toho!'' Zařvala z plných plic a v zoufalé snaze se zhroutila k zemi. Její vysílené tělo již dokázalo jen ležet, nereagovalo na žádné pokyny.
Cítila tu nenávist, ne však k mladíkovi, s nímž prožila překrásné chvíle, ale k sobě samé. S ním to byly pouhé minuty z její neodpustitelné blbosti. Jenže s tím opravdovým… to bylo skutečné. Zcela živě viděla jeho zklamaný výraz. Jak se otočil a už se na ni nepodíval. Ničeho nedbala a běžel. Za ním, naposled.

,,Prosím, ne…není to tak, jak to vypadá, já…nevím, co sem to udělala,''
,,Ano, to já taky ne,'' odvětil chladně, veškerá láska mu vyprchala z očí. V té chvíli věděla, že už se jí nevrátí.
,,Co ti mám říct?'' Plačtivě mu pohlédla do očí.
,,Nic, pro mě už tvá slova zanikla,'' otočil se k ní zády a odcházel. Na poslední chvíli se však se zaváháním otočil a dodal: ,,Já jsem ti věřil.''

Stále cítila chlad jeho očí uvnitř sebe. V momentě, kdy ho ztratila, věděla příliš dobře, že už se to nedá vrátit. Nemohla dělat nic, protože byla hloupá. Nemohla to změnit, vrátit ani omluvit. Její život byl pryč, to on si ho odnesl v den, kdy mu darovala své srdce. V den, kdy ho poznala.
Věděla dobře, že on jediný je ten, kterého skutečně miluje. A nic se nezměnilo, nikdy. Jenže jak by mohl uvěřit, když udělala tohle. Podvedla sebe samu a především jeho. To se nedá odpustit, moc dobře to věděla už ve chvíli, kdy padla jinému do náručí.
Jsou to již dva roky, co den za dnem sedává na tomto místě a dívá se na opuštěnou pláž, kde jej ztratila. Dívá se na místo, kde zatratila svůj život a již byla pevně rozhodnutá. Už věděla, co dělat…

Z posledních sil se prodrala houštím a padla na měkkounký písek. Její dlaně omývala chladivá voda. Namáhavě se plazila po břichu k vodě a poté se položila na záda. Teď jí už praménky vody pomalu celou smočily. Naposledy láskyplně, ale zároveň nenávistivě pohlédla na béžovoučký písek, modré nebe, na němž odlétali ptáci do svých domovů a na své ruce, z nichž celý svůj život toužila vytvořit lehounká křídla.
Poté už jen zavřela šedé oči a plna smutku se nechala unášet po vodě v dál. Nosními dírkami nasála vodu a pomalu, lehce klesala ke dnu. Její tělo navěky zmizelo v hlubinách, věděla, že jej nemůže nikdo najít. A možná že právě v ten moment, kdy její myslí projela poslední vzpomínka na jeho úsměv a dech, možná právě tehdy, se na obloze objevilo další neohrabané ptáče…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.