Lehký hlas piána zní v mé duši a já vím jediné; že nikdy nedozní...

20. září 2008 v 22:57 | Jenn |  Dear diary
Ať vezmete život tak, jak běží, či nikoli, je nutné si uvědomit, že i přesto poběží dál..

Nesme se zlehka nad zemí, tak abychom nikdy nepřistáli úplně na zemi. Nesme se tak, abychom při uklouznutí nikdy nespadli až na zem. Nesme se tak, abychom se mohli opřít. Nesme se tak, abychom dokázali podepřít. Nesme se tak, abychom nelitovali sebe samého. Nesme se tak, aby úsměv střídal slzy. Nesme se tak, aby slzy na našich tvářích byly šťastny. Nesme se tak, aby rány v našich duších, měly své důvody. Nesme se tak, aby lidé, procházející našimi srdci z nich nikdy nevymizeli. Nesme se tak, abychom se na konci ohlédli a s úsměvem navěky usnuli. Nesme se tak, abychom si nikdy nenechali sebrat své sny. Bez nic je náš život jen životem bez duše...
Možná nechápete o čem to tu vlastně píšu. Nezazlívám vám to. Ani já sama to úplně nevím. O životě, o sobě, o lásce, o přátelství? Možná o všem i o ničem. Jedno však vím, to co tu plyne zpod mých prstů a vy si to nejspíš čtete, je součástí mne samé. Mého mozku, duše i srdce. Cítím, co píšu. Píšu, co cítím. Nevracím se zpět, nemažu své názory a myšlenky. Nemažu své cíle, tak, jako nemažu své sny. Pouze píšu. Nevím možná ani co, ale vím, že píšu sebe...
Pokud jste si dosud nezapli video, upozorňuji vás aby jste tak urychleně učinili!! Video je soundtrackem k filmu Amelie z Montmartu. Možná jste ho někteří viděli, či nikoli. Každému bych ho však doporučila. Je to film, nad kterým je také nutno se pozastavit a popřemýšlet o jeho srdci. Ano, vskutku, tenhle film má své srdce. Je příběhem života. Obyčejného života... A přesto s tak neobyčejným dějem. Trvalo mi déle než jsem úplně pochopila jeho podstatu, ale rozhodně nelituji času, který jsem přemýšlením ,ztratila'. Jsem za něj ráda, vskutku. Zase jsem o něco blíže pochopení. Života i sebe samé.
Je to podivuhodné. Nepochopím nejspíš zdánlivě pochopitelné a to, co je většině skryto, se mi otevírá jako na dlani. Už ani téměř nevím, co psát. Je toho tak moc, příliš, a přesto vím, že to nemá cenu. Pokud to někdo čte, ty řádky o ničem a přece jen o něčem, by ho unudily k smrti a to nechci. Nejspíš se loučím... Stejně je tento článek vlastně jen...o mě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.