Kapitola 2. - Sen

2. srpna 2008 v 13:11 | Jenn |  Inees Amy Allien Tü Elëindeel
Dobře, vzdávám to. Stejně by limit nebyl splněn i kdybych se měla protrhnout, protože to čte málo lidí. Takže na limit holt kašlu. Kapitly přidávat chci a tak je přidávat budu. ;))
Jinak, tahle kapitoly je vcelku dlouhá, rozhodně delší než ta první, ale zase kratší než třetí... mlč! Snad se vám bude líbit, rozhodně napište koment, prosím vás.

Dým stoupal vysoko do nebes a halil vzduch do šedého roucha. Rudé plameny neúnavně olizovaly ohořelé chýšky ze sena a dřevěných kmenů. Ti, co přežili vyděšeně utíkali do neznáma, či s pláčem pozorovali své domovy, které jim mizely v plamenech. Většina z obyvatel této malinké vesničky byli celý život vesničany a nedostali se dál, než za sousední kopec.
Svět pro ně byl jen úzký kroužek, v němž pobývali celičký čas s ostatními, kteří žili stejným způsobem života.Teď vše zmizelo, na zemi leželi mrtví vesničané a zbylí plakali nad jejich nehybnými těly a troskami svých chatrčí. Válka už dosáhla příliš daleko…
Nedaleko odsud se v šedé cloně motal mladičky chlapec. Mohlo mu být kolem deseti let. Měl umazané tváře od sazí a krve, smáčené zoufalými slzami. Slámové vlasy byly sem tam ohořelé a zcuchané šíleným způsobem. Slabé nožky sotva nesly jeho stejně ubohé tělíčko dítěte, které delší dobu nejedlo. Zmateně sebou zmítal v kouři, který se nesl na míle daleko od vesnice. Byl jedním z vesničanů, avšak s mnohem horším údělem. Byl jednou z prvních obětí, ale upír, který ho měl zabít nedokončil své dílo.
Stále cítil jeho dech a ostrý zářez do svého krku, cítil vlastní krev, která mu před pár dny pramínky tekla z těla. Už mu nedělalo starosti, jak se krev samovolně zastavila a přestal krvácet. Došlo mu, že upír nedokončil vraždu a dle starých pověstí, které si vypravovali ve škole věděl, že se z něj pomalu stane upír. Pokud tedy nezemře, což bylo pravděpodobnější a on si to upřímně přál. Nechtěl zažít osud, který by ho čekal coby upíra…
Mátožně se vymotal ze spárů šedého a dusivého dýmu. Kráčel zlatavým obilím a nechal laskat své dlaně zralými klasy. Už nedokázal ani plakat, nevěděl, co s ním bude. Jeho matka i otec zahynuli a sestřička… ach, ano. Narodila se a oni přišli. Byl jí nanejvýš půl rok. Stále viděl její růžolící se tvářičky, usměvavou pusinku, která ho vždy rozveselila. A ty oči... nebyla jako jiná miminka, která se narodila s modrýma očima. Ne, už co poprvé otevřela svá překrásná kukadla, věděl, že je jiná. Měla nadpozemsky nádhernou zelenou barvu, jako by byla elfka. V jejích očích viděl lesy a volnost… Při té představě se usmál.
Najednou se mu podlomila kolena a klesl k zemi. Chytil se za hlavu a křečovitě zavíral víčka.
,,Nechte mě! Nechtě mě!'' Vydralo se mu z hrdla a dál se držel za hlavu.
V tom to přestalo. Ukrutná bolest, která svírala jeho srdce polevila. Cítil však zvláštní tlak v ústech a jazykem si zlehka přejel po zubech. Srdce mu poskočilo strachy. Přeměňuje se…
Ležel zkroucený na zemi a bolest jím cloumala, vždy v jiné části těla. Bezmocně si rval vlasy jednou rukou a druhou bušil do země. Bolest na chvíli polevila, raději však oči neotevíral. Ucítil něčí přítomnost a nebezpečí. Bylo mu to jedno, nic horšího než smrt ho potkat nemohlo a on po smrti toužil.
Uslyšel těžké kroky, které došly až k němu a padl na něj stín. Odvážil se otevřít oči a uviděl nad sebou obrovského hromotluka. Černé vousy mu sahaly až po hrudník a hnědé oči jej pozorovaly lítostivým pohledem. Přestože bylo již pozdní jaro a vzduch byl teplý, muž byl zahalen do koženého klobouku, košile, kalhot a obrovských bot. Chlapec shlédl k jeho pasu, k němuž zamířily mužské ruce. Shledal dvě velké stříbrné dýky, jakési lahvičky naplněné tyrkysově modrou tekutinou a několik menších předmětů ze stříbra. Moc dobře věděl, kdo je tento muž zač. Často se o něm mluvilo i na vesnici. Kupci, kteří občas přijížděli nabízet svá koření a látky z měst, rozhlašovali různé zvěsti a jednou z nich byla i o vymítači upírů.
,,Je to pro tebe lepší,'' omluvně prohlásil muž a vytáhl jednu ze svých dýk…

Elfské království, 1824

,,Ááá!'' Ozvalo se z místnosti vyděšeně.
,,Co se děje, slečno?'' Vylekaně přiběhla do pokoje vysoká pohledná žena v bílém šatu do půle lýtek s bílými piškotkami na nohou. Měla temné rozpuštěné vlasy a sálala z ní jakási elegance. Zpod vlasů vykukovala bledá zašpičaťelá ouška.
,,Ale… sen,'' odpověděla jakoby sobě dívka. Ve skutečnosti si nebyla jistá, zda-li to byl pouhý sen… byl tak skutečný.
,,Vylekala jste mne!'' Vyčítavě se zamračila žena a zvedla se z postele, na níž se předtím usadila. ,,Měla by jste vstávat, Seledith nerad čeká, vždyť víte…'' legračně zakoulela očima a Inees vyprskla smíchy. Žena se k ní přidala.
,,Dobrá tedy, obleču se a hned přijdu. Vzkaž mu to, prosím, Elein,'' usmála se a žena přikývla.
Dívka byla ještě mladičká. Dlouhé tmavé vlasy jí spadaly přes ramena a šimraly ji na krku. Dva úzounké pramínky byly vpleteny s bílým hedvábím do roztomilých copánků a lemovaly dívčin obličej. Bystré zelené oči, protažené v koutcích do kočičího tvaru, teď svěže mrkaly do nového rána.
Inees se posadila na měkké posteli a pohlédla z okna ven. Byl překrásný sluneční den a v prosluněném lese létali ptáčci, hledaje potravu pro sebe a několik dalších malých hladových krků v hnízdě. Přese všechny starosti o přežití, o svá mláďata, o to, co se stane, až budou odlétat, přes to všechno si stále dokázali prozpěvovat a šířit tím štěstí do světa. Dívka se jimi chvíli obdivovala a poté vylezla z příjemně vyhřáté postele. Rozhlédla se po pokoji. Jak moc ho milovala. Byl tak… elfský.
Hladké vápencové zdi byly natřeny mechově zelenou barvou. Podél nich připevnily dávní elfští pomocníci police, skříňky a knihovničky z březového dřeva. Do místnosti zasahovaly dvě velká okna, která vpouštěla světlo a naproti nim vévodily jemně zpracované dveře ze stejné dřeviny jako všechen nábytek v tomto pokoji. Opřela se o masivní stůl, u něhož byl nejhezčí výhled ven.
Skály omývané průzračnou řekou se čněly do výše. Mnohem výš, než-li samotný palác. V tomto místě se stékaly všechny pramínky, potůčky, říčky a řeky do jednoho ústí, z něhož padala voda do prolákliny v údolí. To vytvořilo navýsost velkolepý vodopád. Dole v údolí vedly mnohé uzounké cestičky lemované voňavým mechem, z něhož rostly všemožné stromy, keře a byliny. Po těchto cestičkách se vydával převážně elfský lid, neboť říše elfů nebyla příliš známá ba téměř neobjevená a lidé v ní přestávali věřit. Čarodějové, kteří sem náhodou zavítali nebyli vítaní a upíři už vůbec ne. Ti sem však ani nechodili, neboť pro ně elfský lid představoval jisté nebezpečí díky neutuchajícímu štěstí, radosti, naději a hlavně světlu.
Inees se stále nenabažila pohledu na takovou nádheru, musela však uznat, že Seledith doopravdy čeká nerad a raději se tedy odvrátila od okenic, za nimiž se skýtal její svět. Bosa a v lehké saténové košilce vyběhla z pokoje. Procupitala několik prosklených chodbiček a seběhla několikero schodišť, když dorazila na nádvoří. Stanula v panensky krásném ránu a nechala se šimrat paprsky na ramenou a lících.
Pomalinku docupitala až ke kamennému stolu, u něhož seděl nespokojený elfský král Seledith. Pokorně před ním poklekla a políbila mu ruku, načež se zamračil ještě více.
,,Již několikrát jsem ti říkal, že nejsme v dávných dobách, drahá Inees,'' oznámil jí.
,,Já vím, otče,'' ušklíbla se Inees. Ráda provokovala a tohle elfský král naprosto nenáviděl.
Byl nádherným elfem. Černé vlasy mu sahaly téměř do pasu, měl je však úhledně sčesané do poslušného účesu. Jeho elegantní avšak milý obličej, nabýval bledé barvy, typické pro elfí lid. Temně zelené oči byly protáhlejší a zaujímaly takzvaný kočičí pohled. Vrásky okolo očí byly již viditelné, stále však v jeho očích pohrávaly svěží jiskřičky. V poslední době se začaly objevovat i vrásky na čele, což u elfů bylo naprosto netypické a značilo to starosti, kterými se trápil.
Seledith se stával již starším mužem. V elfském počítání stáří mu bylo 236 let, to pro čaroděje činilo okolo 48 let. Vládl již dlouhá léta, po smrti svého otce Eleina, který zemřel rukou Frella. Tím si také Frell zajistil dlouhý život, neboť na něj přešla velká část Eleinovi moci. Jeho věk teď postupoval stejně tak pomalu, jako ostatních elfů.
Seleditha nikdy nenapadlo riskovat životy svých poddaných pro pomstu svého otce. Raději nechal elfský lid zmizet, aby tím neriskoval další životy. V poslední době se však upíři o elfy začínali podezřele zajímat.
Inees měla velice podobné rysy jako Seledith, i přesto se nedalo zapřít, že si nebyli téměř vůbec podobní.
Teď tu seděl zamračen a chystal se Inees kárat.
,,Zaspala jsi východ slunce,'' oznámil jí nespokojeně.
,,Já vím,'' odpověděla prostě Inees a posadila se ke stolu, aby se nasnídala.
,,To by jsi ale neměla,'' mluvil dál.
,,Já vím,''
,,Proč jsi tedy spala?''
,,Abych nebyla dnes ospalá,''
,,Musíš vstávat dřív Inees a dříve ulehat. Tím nebudeš muset dospávat a užiješ více dne,''
,,Já vím, ale tak ráda bych si večer vyjela na Margaret… proč mi to všichni zakazujete? Je mi sedmnáct, nic se mi nemůže stát,'' podívala se mu přímo do očí a čekala na reakci, ta však nepřišla, tak, jako obvykle.
,,Dobře se najez, půjdu se podívat do stájí. Potom za mnou přijď a vyjedeme si, domluveno?'' Nečekaje na odpověď se zvedl a odebral se do stájí, které byly až v údolí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nera Nera | Web | 2. srpna 2008 v 14:05 | Reagovat

Jéé, kapča dlouhá, krásná, zajímavá... báječná! Povedla se ti! Moc a moc!

2 Lea Lea | Web | 2. srpna 2008 v 14:20 | Reagovat

Teda Jenn....

Vůbec nemám slov. Až teď jsem si skutečně všimla, jaký způsob vyjadřování vlastníš. Píšeš skvěle a věř mi máš talent ! Skutečně, mohu ti to odpřísáhnout. Téměř bezchyb, měnění slov, a vůbec to celé takto zformulované. Stačilo mi tentokrát přečíst prvních pár vět a vím, že si skutečně v psaní dobrá. Já sama bláhová s imyslela, že umím psát, ale neumím.... Toto je opravdové psaní, tvoje tvorba... Hodně štěstí a doufám že brzy přibyda další skvostná kapitola...

3 leenikk leenikk | Web | 2. srpna 2008 v 20:11 | Reagovat

No Jen, opravdu nádhera, ale to ti tu můžu psát pořád! Ani envíš, jak je mi líto, že ty s takovým talentem, máš tady málo komentů! Aji já mám víc s těma patlanicema. Asi s epůjdu zahrabat!!!!

Fakt píšeš krásně. A navíc takhle kapitolka se mi snad líbila ještě víc než ta minule:)) takže s emocky těším na další  a DOUFÁM, ŽE TU BUDE VÍCE KOMENTŮ!!!PROTOŽE TY jENN, SI TO ZASLOUŽÍŠ, jako jedna z mála. Klaním se....

4 Polgara Polgara | Web | 2. srpna 2008 v 20:32 | Reagovat

Píšeš výborně a umíš krásně popisovat prostředí...mám pokračovat? Příběh je čtivý a napínavý a jsou v něm moje milovaná stvoření (elfové, čarodějové)...

5 meg meg | Web | 3. srpna 2008 v 11:28 | Reagovat

Tak...nemám i co vytknout. Úplně ten příběh hltám a taky sem se přistihla že si ty postavy už zamilovávám tak jako třeba Willa(Podzemí), Freda(HP), Isabelu(Strážci času), Tomáše(Nemetonburk) a další a další. Líbí se mi taky jak popisuješ tu elfskou krajinu, je to nádhera. Můžu říct, že tahle povídka se rovná i některým knížkám které sem četla. A ty letopočty a data, dodávají příběhu na pravdivosti.

6 Theresa Theresa | 3. srpna 2008 v 20:42 | Reagovat

Opravdu pekna kapitola.

7 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 15. srpna 2008 v 15:35 | Reagovat

Kláním se, smekám, podávám ti pravici aj levici, protože tohle bylo fakt mistrovský dílo. Mě nenapadá nijak dlouhý koment, který by to vše vystihl, myslím si, že to předešlé komenty, které napísaly holčiny, vystihly úplně trefně! ;o)

Prostě nádhera! =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.